Výlety k premonstrátským kapličkám

Kapličky, boží muka, sochy svatých, kříže … Najdeme je po celé naší zemi, z různých dob, v různě kvalitním provedení. Vždycky ale svědčí o tom, že pro naše předky byly něčím samozřejmým, součástí každodenního života. Odborníci mluví o sakralizaci krajiny. Ano, díky těmto drobným stavbám se dostávalo nebe na zem. Nešlo jen o Boží ochranu, pomoc a přímluvu svatých, vděčnost za záchranu života apod. Pro naše předky byl Bůh a svatí realitou, se kterou počítali a také komunikovali. Prostě je měli mezi sebou, ostatně přece vyznávali také víru ve společenství svatých. Ty stavbičky svědčí ještě o něčem – tam, kde se s nimi setkáváme, byla katolická víra opravdu domovem, tam ji nepřijali jen na oko, ale tam zapustila kořeny v lidských srdcích. To nejde násilím, to jde jen od srdce k srdci. Všimněte si – kapličky a boží muka, sochy svatých a kříže nenajdeme tam, kde zůstalo „skryté semeno“, potomci staré jednoty bratrské, kteří se po vyhlášení tolerančního patentu přihlásili k evangelické víře.

Buďme vděčni našim předkům za dědictví, které nám zanechali, a vydejme se po stopách těchto stavbiček v našem okolí. Můžeme obdivovat jejich prostou krásu, citlivé zasazení do krajiny, nádherný výhled na Želiv i na nebeskou oblohu – ale nesmíme zapomenout na to, že jejich hlavní poslání bylo a stále je jiné: spojovat zemi s nebem, realitu viditelnou a neviditelnou, člověka s Bohem a Boha s člověkem. Jinak řečeno: připomínat život v plnosti.

Kaple na Ošťavku

Kaple na OšťavkuPo skončení třicetileté války nechal opat Norbert z Amelunxen z vděčnosti za pokoj a mír, který v naší zemi znovu nastal, postavit nákladem 1200 zl. kapli Narození Panny Marie na Ošťavku. Radost z konce válečných útrap byla veliká, veliká byla i sláva při svěcení kaple. V roce 1649 ji posvětil pražský arcibiskup, kardinál Arnošt Vojtěch hrabě Harrach. Čas běžel, oblaka nad kaplí plynula do dáli, voda ze studánky pod kaplí tryskala ze skály a odtékala, kaple chátrala. Nepřízeň času se projevovala nejen na stavbě, ale v celé společnosti. Když bylo zažehnáno turecké nebezpečí porážkou u Vídně v roce 1683, oddechli si i v odlehlém želivském údolí. Díky přímluvě Panny Marie byla tehdy zachráněna Vídeň i celá Evropa, proto roku 1685 nechal opat Milo Strobl kapli opravit a nově zasvětit Panně Marii Vítězné. Rok nato, 1686, věnoval sládek Jan Kalivoda do kaple sochu Panny Marie, 1688 byl pořízen zvon, 1689 nový oltář. Z roku 1695 se zachovalo svědectví jedné ženy, která se vodou ze studánky uzdravila z očního neduhu. Poutníků přibývalo, poutě byly stále slavnější.

U kaple býval od začátku také poustevník. Jeho povinností bylo zvonit klekání, starat se o kapli, přisluhovat při mši svaté. Jídlo měl zajištěné v klášteře. Roku 1739 nechal opat Daniel Schindler poustevnickou světničku u kaple opravit a dokonce přistavět druhou. Tehdy totiž Václav Polák, do té doby rychlý opatský posel, byl oblečen kvardiánem pražských františkánů – hybernů jako poustevník třetího řádu sv. Františka, dostal jméno Antonín a začal poustevničit právě na Ošťavku. Jenže po půl roce zmizel a zůstalo po něm v kapli jen řeholní roucho. To byl také konec želivských poustevníků. Nikoli však poutí – ty byly zakázány císařem Josefem II. roku 1781, soška přenesena do kostela a poutě pokračovaly tam – proto se želivská pouť v kostele Narození Panny Marie slaví vždy v neděli po 8. září, protože je to vlastně pouť na svátek Panny Marie Vítězné, který připadá na 11. září.

To byl konec poutí a málem i konec celé kaple. Od jisté zkázy ji zachránila oprava, o kterou se zasloužil opat Ignác Sekoušek před polovinou 19. století. Naštěstí nebyl poslední, kdo měl o tuto stavbu zájem. Bývaly tam potom občas konány bohoslužby, vždycky se našli dobří lidé, kteří ji opravili, a tak ji můžeme obdivovat i my dnes.

Kalvárie

KalvárieOpat Milo Strobl nechal 7. července 1687 postavit na stráni nad Želivem tři kříže se sochami Ježíše Krista i obou lotrů, rouhajícího se po levici a kajícího, kterému tradice přiřkla jméno sv. Dismase, po pravici. Kromě toho tam stály i sochy Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a sv. Maří Magdalény. Od té doby se stráni začalo říkat Kalvárie.

Řezbářské dílo však na kopci bylo vystaveno povětrnostním vlivům, které jej poznamenaly natolik, že po půl století muselo být odstraněno. Opat Daniel Schindler se rozhodl na místě zetlelých křížů postavit kapli, jejíž základní kámen byl posvěcen 18. června a dokončené dílo bylo posvěceno 14. září 1738. Kaple byla zasvěcena Nalezení sv. Kříže a byla vyzdobena freskami sedlického rodáka Jana Kaliny. V kapli byl také umíráček a každý pátek se v ní slavila mše svatá. Všeobecně byla zvána kaplí umírajících. Přes všechnu nepřízeň lidí i počasí stojí na stráni nad Želivem stále a nenápadně, ale zato vytrvale připomíná všem a každému, kde je pravda, láska a moc, kdo nakonec vždycky zvítězí a také, co je na světě opravdu trvalou hodnotou. A nesmíme zapomenout, že jsou to právě lidské ruce, které zabíjejí i pomáhají k životu, které stavějí, boří a znovu stavějí. Dobro je silnější.

Svatý Haštal

Svatý HaštalStejnojmenná želivská osada chová ve svém středu malý klenot – kapli se studánkou. Podle legendy kdysi dávno, na přelomu 12. a 13. století, klášterní bratři pracovali o žních na poli. Bylo parno a oni měli žízeň. Opat Haštal, který pracoval s nimi, svou modlitbou vyprosil u Boha zázrak: opodál vytrysknul pramen, kterým bratří uhasili žízeň a který tryskal dál. Vždyť žíznivých lidí je stále dost, nejen o žních.

Hezká legenda – ale má jeden háček, jak už to u legend bývá. Historie žádného želivského opata Haštala nezná. Nevadí, voda je skutečná, v minulosti dokonce byli přesvědčeni, že je léčivá a používali ji při očních zánětech a nervové horečce. Voda byla a je opravdu dobrá, proto opat Daniel Schindler nechal studánku roku 1728 vyčistit, obezdít, vodu dřevěnými trubkami svést do kláštera a nad obezděnou studánkou dal postavit kapli. Na klenbě je dodnes matně zřetelná freska zřejmě Jana Kaliny, na níž je znázorněna legenda o původu pramene. Podle ní si můžeme udělat obrázek o tom, jak probíhaly žně v barokní době, jaké nástroje se při nich používaly, jaký byl tehdy střih hábitu …

Žízeň je věčná, říkávají někteří – proč ne, vždyť pramen tryská dál. K čemu je také pramen, který zmizí, když se z něho člověk napije. Lepší je možnost uhasit žízeň pokaždé,

když přijde. Nejde jen o nedostatek tekutin – je přece také žízeň po životě, po lásce, po dobru, po smyslu života. Haštalská studánka nám doplní chybějící tekutiny a ukáže směr další cesty, kde hledat utišení té žízně podstatnější.

Kaple sv. Antonína

Kaple sv. AntonínaNa stráni nad Trnávkou, u cesty na Brtnou, stojí kaple sv. Antonína Paduánského, mocného divotvůrce a patrona ztracených věcí a záležitostí. Právě pro takovou pomoc mu zde vděčnost opata Arnošta Morávka zbudovala kapli, aby připomínala všem kolemjdoucím: Bůh má otěže celého světa i život každého člověka pevně v rukou. Z lidských rukou se to občas vymkne – právě tehdy je důležité neztratit hlavu a dovolit Bohu, aby konal svoje dílo i dnes.

Stále se tudy jezdí do Pelhřimova, kdysi to byla jediná cesta tím směrem. Opat Arnošt Morávek, který spravoval želivský klášter v letech 1752 – 1774, se tudy jednou vracel z Pelhřimova. Pochopitelně jel kočárem a podle svého zvyku sám řídil koně. Uměl to, ale někde pod Sv. Haštalem se koně něčeho lekli a splašili se. Řítili se i s kočárem dolů s kopce a když otěže vypadly opatovi z rukou, dávno už jimi koně neovládal. Koně znali dobře cestu kláštera a uháněli domů, jenže cesta vedla po příkrém srázu nad řekou a kroutila se. Opatovi bylo jasné, že to nemůže dobře skončit. Bylo právě 13. června, svátek sv. Antonína, tak začal právě k němu volat v tísni o pomoc. Kdoví, jestli se již někdy tak upřímně modlil. A co se nestalo – vůz zavadil o vyčnívající skálu, tím nárazem se uvolnil čep, který držel kočár pohromadě a zadní část, v níž seděl opat, se zastavila nad srázem. Koně s přední částí pokračovali ze srázu dolů a zastavili se o vzrostlý buk ve stráni. Zachráněný opat z vděčnosti nechal na místě události postavit kapli a zasvětil ji sv.Antonínovi, svému zachránci. Na klenbě bývala celá událost kdysi vymalovaná. Uprostřed býval kruh s Božím okem a začátkem 127. (126.) žalmu „Nisi Dominus“. Český překlad začíná slovy „Jestliže dům nebuduje Pán, lopotí se marně, kdo ho staví“. To platí o jakémkoli budování včetně vlastního života. Nám se někdy vymkne z rukou, to je pravda, ale z Božích rukou nikdy.

Boží muka

Typické drobné stavby, zpravidla zděné pilíře nebo kamenné sloupy, nesou své označení podle toho, že na nich bývaly většinou scény Kristova utrpení doprovázené obrazy svatých. V Želivě najdeme několik zděných pilířů s výklenky, čtyři nejstarší nechal postavit roku 1708 opat Jeroným Hlína.

Jeden stojí kousek od špýcharu a stále jsou na něm vidět fresky Anděla strážného a sv. archanděla Michaela, i když značně poškozené věkem a vlhkem. Na zbývajících dvou stranách bývali namalováni ještě další dva archandělé, totiž sv. Gabriel a sv. Rafael.

Za druhou stavbičkou musíme dál do kopce a do polí, najdeme je nad Ošťavkem u polní cesty do Bolechova. Její fresky připomínaly sv. Jana Nepomuckého a sv. Dismase, zbývající dvě byly už v 19. století nezřetelné. Povětrnostně dosti exponované místo freskám nepřeje, zato výhledům do dáli ano. Zvlášť na jaře či na podzim je zde za slunných dní opravdu nezapomenutelně.

Třetí Boží muka jsou v Želivě nedaleko mostu přes řeku, na jejím levém břehu. Dnes je to zvonička, na kterou kdysi po zrušení kalvárské kaple přenesli zvonek, aby ve vsi znělo klekání a také bylo možno dát znamení, když začalo hořet nebo se blížila velká voda. Ta drobnou stavbičku několikrát zničila, větve stromů, lámající se ve vichřici, se rovněž s obdivuhodnou přesností dokázali trefit právě do ní, takže není divu, že Bolestná Panna Maria, sv. Jan Křtitel, sv. Augustin a sv. Norbert dávno vzali za své.

Poslední Schindlerova Boží muka najdeme u silnice směrem na Červenou Řečici tam, kde je odbočka ke dvoru Temechov. Také zdejší fresky Ukřižovaného Spasitele a sv. Šebestiána, Augustina a Norberta už nespatříme, uhlodal je zub času.

Další Boží muka, vskutku hodná toho jména, možná přehlédneme. Jsou totiž prakticky součástí hřbitovní zdi. Postavit je nechal opat Gabriel Fliegl (1775 – 1792) a i když fresky Bolestné Panny Marie, sv. apoštolů Petra a Ondřeje a kajícnice sv. Marie Egyptské dávno odnesl čas, na vrcholu stojí kamenná soška Ecce homo, představující Krista, poníženého, posmívaného a tupeného, který ale svým postojem dává jasně najevo, kdo je pánem situace. Ne rozběsněný dav, který ho dožene až na smrt, ale On, který ji přijme a nakonec vstane, po třech dnech, z mrtvých. To ovšem v tu chvíli nikdo z davu netuší.

Šestou stavbičku najdeme kousek za kaplí sv. Antonína na rozcestí ke Sv. Haštalu. Je také nejmladší – postavit ji nechal opat Vojtěch Fähnrich na počátku 19. století a kdysi ji zdobily fresky Ukřižovaného Spasitele, Bolestné Panny Marie a sv. Augustina a Norberta.

Při svých toulkách Želivem potkáme ještě celou řadu křížů, sochu sv. Jana Nepomuckého, před kostelem sochy sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje – všichni k nám mluví. Nemusíme být věřící – zkusme jim naslouchat, zastavit se a přemýšlet co a jak, proč oni i já. Nemám čas – to je první, co řekneme my dnes, ale oni na to reagují: právě proto se zastav a čas si udělej. Ne na mne, ale sám na sebe. Pak zjistíš, že mnohé vypadá jinak a že svět je hezčí a lidé kolem sympatičtější, i když třeba zrovna prší. Ověřit si to můžeme jen tak, že to začneme praktikovat.

Zkuste to a uvidíte!

Mapka

Mapky kaple




Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií.