Premonstrátský institut - Jakub Kern

Jakub Kern O.Praem.(1897 – 1924)

- kněz a premonstrát kláštera Geras ve Waldviertelu, Rakousko

Životní příběhy Jakuba Kerna, který se narodil 11.dubna 1897 ve Vídni v Breitenseerstrasse č. 56 a ve farním kostele v Penzingu byl pokřtěn jako Franz Alexander – Jakub bylo řádové jméno – se čtou jako historie statečného chlapce ze spořádané rodiny z „dobrých starých časů“ mocnářství.

Otec byl vyučený zahradník. Matka, zbožná žena, si po dvou dcerách přála syna a dostala ho. Bystrý a úplně obyčejný „kluk z Breitenseerstrasse“ pocítil už záhy povolání ke kněžství. Přišel do arcibiskupského semináře do Hollabrunnu, navštěvoval gymnázium a – jak dokazují vysvědčení a zápisy učitelů – byl průměrně nadaným žákem, jemuž leccos dělalo těžkosti. Rád a často se modlil. Ve čtrnácti letech byl přijat do třetího řádu sv. Františka z Assisi. Vypukla však první válka.

V říjnu 1915 narukoval jako roční dobrovolník a byl povolán do důstojnické školy ve Vocklabrucku. Zde nalezl duchovní domov u Školských sester, s nimiž zůstal spjat až do své předčasné smrti. Válka ho rychle zavedla na frontu: v lednu 1916 je přidělen ke 4. tyrolskému pluku císařských myslivců a v létě odchází jako praporčík na jižní frontu, do oblasti Ortlerských Alp (dnes sever Itálie). Voják přesvědčený o své věrnosti k císaři a vlasti nekonal ve svém poctivém vlastenectví nic jiného než svou povinnost. Žije však, a tuto skutečnost popisuje ve svých poznámkách: „Bůh se mnou“, a stará se o své kamarády. To se odráží v jeho pozdější pastorační práci. 11. září 1916 ho srazil zásah do plic a do jater k zemi. „Můj velikonoční týden“ začíná, vyjádří se později. Teprve za dva dny, kdy znečištěná rána už hnisala, byl převezen do lazaretu ve Folgarii. S obtížemi přestál nouzovou operaci, byl přeložen do Salzburgu a na jaře 1917 směl nastoupit zdravotní dovolenou.

Zůstal nezpůsobilým k vojenské službě, mohl se tedy vrátit do Vídně a začít se studiem teologie v semináři. Své zranění a válečné zkušenosti považoval za proces zrání: „Trpěl jsem. Cítím se velmi šťastný, podobně jako po dobrém skutku, a věřím, že nyní smím vstoupit do svaté síně kněžství alespoň trochu očištěný.“

Přes své zranění byl ještě jednou povolán na frontu a tam prožil konec války a zhroucení monarchie. Potom pokračoval ve Vídni ve studiích. Rozpad monarchie a poválečné období však změnily život lidí. Tak mělo dojít také ve Franzi Alexandrovi Kernovi k hluboké změně: Kern, který se už předtím plně dával k dispozici svým bližním, nabízí nyní sebe sama a své povolání, v upřímné snaze po smírné nápravě, za jiného: chce nastoupit na místo dr. Isidora /Bohdana/ Zahradníka, který opustil klášter na Strahově a vstoupil do Československé církve, chce se stát premonstrátem. Vstoupí do premonstrátského kláštera v Gerasu, založeného želivským opatem Gotšalkem.

Klášter Geras leží ve Waldviertelu blízko českých hranic. Franz Kern začíná 18. října 1920 svůj noviciát a dostává řádové jméno „Jakub“ po premonstrátském mučedníkovi Holanďanovi Jakubu Lacopsovi, který byl v roce 1572 v Gorkumu oběšen. Bratr Jakub vystupuje jako veselý, vlídný spolubratr. Bohužel ho sužuje jeho podlomené zdraví. 20. října 1921 skládá sliby na tři roky a odříká se svého posledního skrovného jmění, které by mu mohlo připomínat minulost: své důstojnické šavle, několika obrazů a válečných vyznamenání. „Podívej, teď mi už nic nepatří a nevěřil bys, jak jsem šťastný“, píše Kern svému příteli a autorovi prvního Kernova životopisu Schulenburgovi.

Bratr Jakub končí studium teologie a je 23. července 1922 s dispenzí vysvěcen ve svatoštěpánském dómě ve Vídni na kněze. Ve Voecklabrucku slaví u Školských sester primici. Velmi brzy se však začnou ukazovat následky válečných útrap. Jsou rok od roku nesnesitelnější. Nejprve potlačuje vykašlávání krve. Avšak v noci před primicí ho postihne chrlení krve. „Na zemi není žádná radost dokonalá, i když je to ta nejčistší a nejsvětější“, poznamenává novokněz a dodává: „Primiční den mi připadá jako Květná neděle. Vjezd do Jeruzaléma, především slavnost. Potom přijde velikonoční týden.“

Řeholní kanovník Jakub Kern přesto začíná s velkým nadšením svou kněžskou službu. Lidé v Gerasu a v okolí vycítí poctivost mladého kněze, jeho lidskou vřelost a otevřenost, ale také jeho jemnou vnímavost pro jejich starosti. Při tom všem nikdy neztrácí humor a zdravý smysl pro družnost a zábavu. Bohužel mu zbývá jenom málo času: nemoc postupuje nemilosrdně vpřed. O velikonocích roku 1923 se nachladí ve zpovědnici. Následuje chrlení krve, rána z války začíná opět hnisat, takže při nouzové operaci v Hollabrunnu jsou mu odříznuta dvě žebra a jedno musí být zcela odstraněno. Kvůli jeho celkovému oslabení musí lékaři pracovat bez narkózy. Pacient snášel bolesti při vědomí, dokonce se ještě omluvil operujícímu lékaři, že mu připravil tak obtížnou práci.

Po ozdravném pobytu v Meranu může v Gerasu pokračovat ve své činnosti. Tuší ovšem svůj blízký konec. Jeho pohrudnice doslova hnije v hrudi. Přesto dává to nejlepší, s vědomím, které vyjadřuje v jednom dopise: „Kněz se musí rozplynout ve svém povolání… Každá modlitba, každá oběť, každá námaha a trápení se stávají, jsou-li spojeny se správným záměrem, svatou setbou Boží, která dříve nebo později přinese plody.“

Před poslední operací, kterou podstoupil 20. října 1924, právě v den, na nějž byly určeny jeho věčné sliby, dolehla na Jakuba Kerna také těžká duševní trýzeň a deprese. Když ošetřovatelka připravovala stůl pro svaté přijímání, které se stalo Kernovým viatikem, řekl jí: „První a poslední přijímání se má uskutečnit zvlášť slavnostně. Zítra bude mé poslední svaté přijímání. Věčné sliby budu už skládat v nebi.“

Po výkropu ve vídeňské nemocnici 22. října 1924 je tělo převezeno do Gerasu. 25. října se uskuteční na hřbitově v Gerasu zádušní mše a pohřeb. Jakub Kern zemřel v pověsti svatosti. Lidé si zachovali vzpomínky na jeho působení a jeho příklad a obracejí se na něho jako na přímluvce. Vyslyšené prosby se oznamují a roku 1956 ve Vídni započal proces blahoslavení. V roce 1971 došlo k zázračnému uzdravení na jeho přímluvu, „lékařsky neobjasnitelnému“, které bylo podrobeno zkoumání a potvrzeno lékaři. V letech 1991–1992 bylo ve Vídni uzavřeno řízení o zázraku a procesní akta byla postoupena do Říma. Dne 7. července 1997 nastal slavnostní závěr v Římě. O velikonocích 1998 byly ostatky blahoslaveného přeneseny do kaple Jakuba Kerna před basilikou v Gerasu.

Se správným záměrem“, jak to vyjádřil Jakub Kern, se každé utrpení jistě stane „setbou Boží“. Kéž by příklad a přímluvy našeho blahoslaveného posílily každého z nás, abychom jej přes všechny hranice a rozpory následovali, a tak se stali svým vlastním životem příspěvkem k usmíření a nápravě bolavých míst v naší Církvi! Každý z nás je „Boží setbou“.

Modlitba k blahoslavenému Jakubu Kernovi

Všemohoucí, věčný Bože, tys naplnil srdce svého služebníka Jakuba Kerna touhou obětovat své utrpení a svou smrt za bližní. Dej nám sílu dát svůj život do služby sestrám a bratřím, aby v této lásce směli poznat tvoje působení. O to prosíme skrze Krista našeho Pána. Amen.

Bl. Jakube Kerne, oroduj za nás!