Kouzlo ticha

„Hudba a ticho – jak je nenávidím!“, vyznává vrchní satanáš v knize Clive Staplese Lewise „Rady zkušeného ďábla“. Hluk a nadměrná hlasitost jsou pro něho jistým znamením vítězství, síly a převahy, a ty mu mají pomoci překonat strach z vlastní slabosti a nemohoucnosti. Je přímo posedlý vidinou proměnit celý vesmír se vším, co se v něm pohybuje a žije, v chaotickou změť pekelného hluku: jeho odvěkou touhou jako Božího nepřítele je, aby uklidňující melodie a také nebeské ticho byly nakonec překřičeny množstvím nesourodých a zmatených pazvuků. A s uspokojením zjišťuje, že pokud jde o poměry na naší Zemi, začíná se mu jeho zhoubné dílo dařit, když tvrdí: „Zdá se, že jsme v tomto směru pokročili o dobrý kus dopředu.“

A ono to skutečně vypadá, že dnešní doba si v hluku všeho druhu a v odmítání ticha docela libuje. Kolem nás pozorujeme všudypřítomnou nadvládu zvuků příkladně hlasitých, na ulicích se prohánějí stovky aut, v hypermarketech znějí songy, o které většinou nestojíme, a zvuková a přitom nevnímaná kulisa z médií provází podstatnou část populace i doma, aby člověk nemusel příliš myslet a věnovat se třeba rozhovoru s bližním. Značná část mládeže si bez sluchátek a rytmického podupávání svůj volný čas už neumí  ani představit. Co nám zbývá jiného než vzít to všechno na vědomí a vážit si možností, že přece jen existují místa, kde můžeme prožívat chvíle ticha, vnímat krásu přírody nebo umění, v klidu číst nebo pracovat. A věnovat se navzdory hlučné konkurenci duchovním věcem, modlitbě, přemýšlení nad Písmem, náboženskému rozhovoru apod.

Nahlédnutím do bible zjistíme, že jde o staronový problém, tedy „nic nového pod sluncem“. Ptáme se, jak reagovali tehdejší věřící lidé na podobné situace, které prožíváme my. Např. v 1. Knize královské čteme o králi Achabovi, za jehož vlády se rozmohl kult pohanského boha Baala. Prorok Eliáš zachovává věrnost Hospodinu a jeho zákonům, a při setkání obou mužů mu král vytýká, že svými pesimistickými předpověďmi přivolává na izraelské království zkázu. Eliáš na královy výtky reaguje těmito slovy: „Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly.“ A pak dochází k onomu „souboji bohů“ na Karmelu, kdy se naplno projevuje bezmocnost pohanských bůžků Baala a Ašéry a naopak přesvědčivě vítězí Hospodin, který sesílá na zem oheň a potvrzuje Eliáše jako svého pravdivého proroka. Ovšem triumf tohoto odvážného hlasatele jediného pravého zákona trvá jen krátce, protože rozzlobená královna Jezabel vyhrožuje prorokovi smrtí. Jemu tedy nezbývá než uprchnout na poušť, až přichází k jednomu trnitému keři a unaven a vyčerpán si přeje zemřít. Do jeho samoty a beznaděje vstupuje Boží posel, který ho posiluje na další cestu. Eliáš pokračuje ve své pouti, až po 40 dnech a nocích přichází k hoře Chorébu. Tam má zvláštní vidění Hospodinova příchodu, jak čteme v tomto barvitém popisu: „Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný“ – teprve teď hlas přítomného Boha. Připomeňme si, že k setkání proroka s jeho pánem se odehrálo na místě, kde kdysi došlo k uzavření úmluvy mezi Stvořitelem a Mojžíšem. Je v tom hluboký symbol, ale pozorujeme i nápadný rozdíl. Neboť tehdejší uzavření smlouvy provázely blesky, hromobití, oheň a zemětřesení, zatímco nyní Hospodin projevuje svou přítomnost tichem a mlčením. Zřejmě aby naznačil, že nepotřebuje hromy a blesky k tomu, aby oslovil člověka, ale že si může dovolit být zcela tichý, tedy jiný než okolní svět.

Sv. Ignác z Loyoly napsal: „Bůh se dotýká duše mírně, lehce a tiše jako kapka vody, která padá do sací houby.“ Tento výrok zkušeného exercitátora nám chce říci, že Jahve k nám mluví hlasem ticha, na rozdíl od kanaánských a jiných božstev, která jsou výmyslem lidí a vznikla v závislosti na přírodních jevech, a která se projevují nápadným hlukem a okázalými demonstracemi své domnělé síly. Uveďme si ještě jeden výrok, tentokrát teologa Karl Rahnera, který napsal: „Bůh není ´něco´, ale je všechno a proto vypadá, jako by vůbec neexistoval.“ Závěr? Naslouchejme Bohu v jeho mlčení a sami se ztišme. Příkladem  a povzbuzením je nám ten, kterého nazýváme spolu s prorokem „Božím beránkem“, tedy Ježíš Kristus, který nás vyzývá: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.“