Jan Čep: Dojmy z Anglie

Jan Čep jako ještě zcela  neznámý posluchač filozofické fakulty Karlovy univerzity a budoucí spisovatel podnikl v létě roku 1923 prázdninovou cestu do Anglie. Své dojmy zachytil písemně, a tak se dozvídáme, že při procházkách Londýnem navštívil i monumentální katedrálu sv. Pavla vystavěnou ve slohu renesance, a při vstupu ho ovanul chlad ohromných kamenných prostor, chlad, který cítil nejen na povrchu, ale který vnikl i do jeho duše. „Je to nejen chladný vzduch, jaký bývá v chrámech, nýbrž jakási studenost a střízlivost, kterou vyzařují klenby, pilíře i sochy; to všechno je studené, i když vytvořené s elegancí a s řemeslnou dokonalostí.“ Tyto dojmy svěřil student Čep svým poznámkám, a shrnuje je do tohoto závěru: „Té stavbě uletěla duše. Bylo to stavěno, poněvadž jsou na světě veliké a slavné renesanční chrámy, a poněvadž je slušno, aby se mocní a slavní Angličané mohli také pochlubit světu nějakým velikým a monumentálním chrámem. A tak byl postaven sv. Pavel. Jen zručností, bohatstvím a ješitností. Ne živou a vroucí zbožností, která stavěla gotické katedrály, nýbrž světským citem ješitnosti a pýchy. A proto je studeno v katedrále sv. Pavla… A všecko se to tu zdá nějak odcizeno vlastnímu účelu, pojmenováno nepravým jménem. Vedle soch světců stojí tu sochy anglických státníků v římských tógách… Kamenná stavba, studená, která nemluví k srdci.“

Při četbě nebo poslechu těchto dojmů si člověk maně vzpomene na studené stavby, kterými se chlubily totalitní režimy různých zabarvení: i ty byly jaksi samoúčelné a náležitě bezduché, protože měly oslavovat diktátory a jejich věrné přisluhovače, a svou pompézností ignorovaly důstojnost a potřeby obyčejných lidí. A ještě jedno přirovnání nás může napadnout, zvláště když potkáme člověka, který dává najevo svou důležitost, a tak mluví jen o sobě, vyzvedává své činy nebo zásluhy, neumí proto naslouchat druhým a jeho egoismus je z něho cítit na sto honů. Nepřipustí vás ke slovu a čeká, že ho budete obdivovat, chválit a klanět se mu. Máte z něho dojem chladu a naprostého nezájmu o vás, a tak jste nakonec docela rádi, když se s ním můžete rozloučit.

Ale vraťme se ještě na chvilku k Janu Čepovi a k jeho dojmům z Anglie. Navštívil také město Canterbury a popisuje ho jako „milé a bezstarostné“, takže netušil, že tam najde velkolepou a krásnou katedrálu. Dejme mu opět slovo: „Za branou se prostírá nádvoří a na něm se tyčí šedivá stavba, něco tak významného, tak vážně a velice vyjadřujícího víru a obsah dávno minulé, silné a krásné doby, že poutník stojí v úžasu před tou úchvatnou řečí, cítí, že jeho nitro je hluboce zbrázděno, a není v první chvíli s to ujasnit si svůj neobyčejný dojem…“ Uvnitř chrámu ho uvítala vysoká klenba, modrá a červená barva oken vytvářela  barevné efekty, a z chóru katedrály zaznívaly tlumeně varhany a zpěv. Právě zde chválil Boha arcibiskup Tomáš Becket, který zaplatil životem svůj vzdor proti Jindřichovi II. Celá katedrála se Čepovi jevila jako živoucí a nesmrtelný zázrak, jako nádherný květ lidské duše, která věří a má schopnost tvořit a chválit tak daleko dokonalejší dílo absolutního Tvůrce. Návštěva tohoto chrámu v něm zanechala hluboký dojem harmonie, krásy, pravdy a vnitřní pohody.

Navažme na jeho slova, abychom si řekli, že právě takové má být i křesťanství: má žít naplno z pravdy, přinášet a vytvářet vnitřní i vnější harmonii myšlenek, slov a skutků, má být plné naděje a usilovat o vítězství dobra. Naskýtá se jakoby bezděčně otázka, je-li naše křesťanství opravdu takové, aby si ti, kdo se s námi setkají, odnesli aspoň trochu světla do svého života; neboť je docela možné, že právě kvůli tomuto jedinému světelnému paprsku došlo k setkání, třeba  na první pohled náhodnému. Se svátostí křtu a se začleněním do Kristovy církve jsme přece přejali i odpovědnost za vliv, který kolem sebe šíříme. Jak nás učí kniha Zjevení, můžeme být pouze vlažní, průměrní a starat se jen o sebe, ale v tom případě se sami pohoršlivě vylučujeme ze společenství opravdově věřících, kteří jsou sjednoceni se sebou i s druhými.

Proto velká reformátorka a učitelka církve Terezie z Avily upozorňuje, že víru je možno přirovnat k velkému ohni, na který je nutno stále přikládat, aby nevyhasl. Neboť je příliš mnoho chladu v těch lidských srdcích, která se uzavřela do své ulity, a přesto nepřestala toužit po lásce a teplu, po útěše a upřímnosti lidského společenství. Příklad prvních křesťanů, kteří měli jedno srdce a jednu duši v Bohu, je výmluvný a přitahoval před 20 stoletími, stejně jako je působivý i dnes. Překonává pocity osamělosti a zbytečnosti, kterými trpí tolik našich současníků, narovnává mezilidské vztahy, učí vzájemné toleranci a odpuštění a vede k praktické solidaritě. Na životních cestách, která příliš často procházejí pouštěmi, víra vytváří oázy s jákobovskými studněmi živé vody.