Hledání pravdy u Simone Weilové

Ze všech stran k nám zaznívají hlasy o ekonomické krizi, o propouštění tisíců lidí z práce, o omezení výroby a nejistotě finančních trhů. Na druhé straně slyšíme jen málokdy a od málokoho, že přitom všem jde v prvé řadě o krizi hodnot. Joseph Ratzinger už v roce 2001 při setkání s podnikateli řekl: „Karl Marx přišel s myšlenkou, že náboženství a filozofie jsou pouhými ideologickými nadstavbami hospodářských vztahů. To neodpovídá plně pravdě, spíše by se mělo mluvit o jejich vzájemném vlivu: duchovní postoje určují ekonomické chování, hospodářská situace pak zpětně ovlivňuje náboženské a morální názory.“ Tehdejší kardinál chtěl zřejmě zdůraznit vzájemnou propojenost a závislost obou rovin, ekonomické a náboženské. Ale pochopí to konečně dnešní svět a vyvodí z toho důsledky? Pomůžeme mu najít navzdory jeho myšlenkové rozkolísanosti i duchovní pohled na výrobu, obchod a peníze? Žité křesťanství je přece osvědčenou inspirací a silou, která už tolikrát v dějinách dokázala obrátit pozornost člověka na skutečné hodnoty, které nejsou pozlátkem, ale spolehlivým základem života opravdu lidského.

Neztrácejme tedy naději! Vždyť i takovému vzdělanci, jakým byl bezesporu Šavel z Tarzu, trvalo svého času dosti dlouho, než poznal, že křesťanské pravdy jsou k životu bezpodmínečně nutné. Poznal také, že evangelium vzkříšeného Ježíše není dílem lidským, ale obsahuje onu plnost zákona, která umožňuje harmonicky vyrovnaný vztah mezi duchem a tělem, tedy mezi nabídkami světa a nejvlastnějším posláním člověka.

Podobně hledala tuto harmonii filozofka, odborářka a mystička Simone Weilová, narozená právě před stošesti lety. Vyrůstala v bohaté židovské rodině, ve které se ovšem náboženství nepraktikovalo. Ve svých 16 letech se rozhoduje pro studium filozofie, aby později učila na dívčím gymnáziu ve městě Le Puy. Brzy začíná být činná také v odborovém hnutí. Opouští pak učitelskou dráhu a pracuje až do fyzického vyčerpání v různých továrnách jako dělnice. V jednom svém dopise píše: „Když odhlížím od toho, co je mi dopřáno konat ve prospěch druhých lidí, nemá život pro mě osobně žádný jiný smysl než hledání pravdy.“

Je zprvu ateistkou, solidárně spoluprožívá bídu těch nejchudších a aby zmírnila jejich úděl, aktivně se účastní organizování stávek a demonstrací. Její zneklidněné srdce ji na začátku války žene do emigrace, opouští tedy Francii a přes New York přichází koncem roku 1942 do Londýna, aby tam spolupracovala s exilovou vládou Charlese de Gaulla. Vlivem životních námah a podvýživy ji postupně stravuje tuberkulóza, které jako 34letá v sanatoriu v Kentu podléhá.

Její hledání univerzální pravdy mělo svá zastavení. K první hluboké zkušenosti došlo v Portugalsku, kde pozorovala, jak ženy rybářů putují za úplňku se svíčkami v rukou v procesí kolem člunů a zpívají náboženské písně s takovou opravdovostí, že silně zatoužila stát se také křesťankou. Druhé setkání se světem víry pro ni znamenala návštěva v Assisi, v kapli Panny Marie Andělské, a tady si ocitujme pár vět z jejího dopisu: „V roce 1937 jsem strávila dva nádherné dny v Assisi. Když jsem tam v malé románské kapli z dvanáctého století zůstala sama, donutilo mě něco, co bylo silnější než já, abych poprvé v životě padla na kolena.“

Rozhodující pro její konverzi byla návštěva benediktinského opatství v Solesmes, kde – opět podle svých slov – našla v neslýchané kráse zpěvů a slov čistou a dokonalou radost. Rozhodla se proto zcela zasvětit svůj život nejen službě bližním, ale také službě Bohu, a v tomto rozhodnutí vytrvala až do smrti. Několik hodin před odchodem z tohoto světa požádala svou přítelkyni Simone Deitzovou, aby ji pokřtila.

Život této moderní ženy s jejím vášnivým hledáním pravdy je příkladem a výzvou  i pro dnešní zneklidněný a znejistěný svět, který prožívá nejen krizi ekonomickou, ale v prvé řadě mravní. Musí zde být ovšem někdo, kdo na možnost řešení a návratu ke skutečným hodnotám poukáže nejen slovy, ale i životem. Simone Weilová ovlivnila zvláště některé mladé lidi, aby se zamysleli nad jejími zkušenostmi a byli jimi inspirováni. Její deníky a soubory myšlenek se stále vydávají a vzbuzují zájem u mnoha čtenářů. Nabízí se otázka, jak my jako věřící umožňujeme svým bližním, aby přijali evangelium jako lék i jako povzbuzení při jejich nelehkém hledání pravdy, jistoty a radosti.