Hlas lidský a Boží

Při uvažování o kráse a jedinečnosti lidského hlasu je vhodné vzpomenout režiséra Zdeňka Štěrbu, který na základě svých letitých rozhlasových zkušeností učil pracovat s mikrofonem, opravoval a často vracel nás, co jsme poprvé v životě seděli ve studiu a četli připravený text. Dbal na to, aby nebylo z hlasu cítit, že jsme příliš závislí na textu, ale abychom ho jaksi převyprávěli. V duchu slyším jeho slova, že se dosud nepodařilo vytvořit takový hudební nástroj, který by byl tak pružný, ohebný, pohyblivý a originelní jako lidský hlas, který navíc prozradí, v kterém kraji jsme se narodili, jaké máme vzdělání a společenské postavení, prozradí i naše vnitřní naladění, náš duševní stav i to, zda jsme spokojeni nebo nás tíží starosti a podobně. Kdesi jsem četl, že hlas každého člověka je jiný a natolik charakteristický jako otisky prstů: dokáže odemknout i zámek, když člověk vysloví kódované slovo, na které je dotyčný zámek nastaven. Spisovatel Dostojevskij píše v románu „Výrostek“, že už v řeči hlavního hrdiny znělo něco, co vypovídalo o vnitřní rozháranosti a neurčitosti. Teprve když změnil svůj život a přestal pít, vykonal mnoho dobra a jeho hlas zněl pevně a poctivě.

Žijeme ve společnosti a slyšíme mnoho slov a řečnických výkonů, a z nich usuzujeme na charakter těch, kdo k nám hovoří. Ale kromě toho slyšíme ještě jiný hlas, který k nám mluví v našem nitru – hlas našeho vlastního svědomí. Ani ten bychom neměli pominout, protože nás velmi často varuje a připomíná ony zákony, které jsme si sami nedali ani neodhlasovali, ale které Boží tvůrčí moc vložila do srdce prakticky každého člověka. Daleko nejzávažnější je ovšem hlas Dobrého pastýře, Ježíše Krista, který proniká do našeho nitra a který je naprosto nezaměnitelný a proto jedinečný. Už proto, že zná svoje ovce a jeho ovce znají jeho. Chce všechny přivést k sobě, a ony uposlechnou jeho hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Když mu nasloucháme při bohoslužbě nebo při soukromé meditaci, dokáže nás změnit natolik, že překonáváme své slabosti a nedostatky, a vstupuje do nás nová síla. Např. Janovo evangelium můžeme otevřít kdekoliv, abychom se setkali se Slovem, které se stalo tělem; neboť sám evangelista nám vypráví o tom, co slyšel, vlastníma očima viděl, co bedlivě pozoroval a čeho se vlastníma rukama dotýkal. A toto Slovo života nám předává jako autentický svědek.

Spisovatel Francois Mauriac píše, že pravidelně otevřel Nový zákon, aby zachytil hlas Ježíše Krista v jeho plnosti: „Aby se mi to podařilo, spoléhám se dnes méně na profesionální vykladače než na vlastní vnitřní sluch. Jde o jedinečný tón, který poznávám, o řeč, o které jsem si jist, že mě neklame. Který člověk kdy mluvil jako Ježíš Kristus?“ Podobně jako tento autor i my se snažíme naslouchat slovům Boží moudrosti, a zaposlouchat se do nich aktivně, tj. chtít slyšet, otevřít své srdce a pak odpovědět na výzvu, kterou zaslechneme. Nejde tedy o nečinnost, ale o bdělost našeho nitra. Písmo zde není k tomu, abychom je jen četli, ale abychom je přijali do sebe, neboť každé z jeho slov jsou Duch a Život. Tato slova jsou živá a sama působí jako kvas, který rozloží naše staré těsto, aby je prokvasily k novému způsobu života. Slova v knihách sepsaných lidmi musíme chápat a zvažovat, ale slovo Boží musíme přijmout celou bytostí, protrpět a nosit v sobě.

Víme ovšem, že kolem nás je mnoho rozptylujících vlivů, které nás stále odvádějí od pozorného čtení nebo naslouchání. Proto se stále učíme, jak se soustředit na text, jak se zvláště u některých vět nebo slov zastavit, učíme se ovládat své myšlenky a představy a být uvnitř i navenek tiší. Je to náročné, protože to někdy vyžaduje i částečnou nebo úplnou změnu způsobu života. Je vhodné zařadit pravidelnou četbu Písma do denního nebo aspoň týdenního plánu a to v době, kdy jsme odpočati a schopni vnímat Boží slovo. Časově je k tomu vhodný sobotní večer nebo neděle. Příruční vydání bible můžeme použít třeba při čekání na vlak nebo když máme možnost chvíli pobýt někde v klidném místě. Pokud nás při četbě napadne nějaká otázka, můžeme si ji poznamenat a buď se poradit, nebo spolehnout na to, že odpověď na ni najdeme sami později. Důležité věty nebo části můžeme podtrhnout, některé výroky se lze naučit zpaměti nebo si je vypsat. Doporučuje se zvolit takový způsob práce s Písmem, který nám nejvíce vyhovuje, a ten používat. Samozřejmě všímáme si víc obsahu než formy, a to platí zvlášť o starozákonních knihách.

Na závěr si připomeňme zkušenost sv. Terezie z Lisieux: „V mé neschopnosti mi přišlo na pomoc Písmo sv. V něm jsem našla silnou a zcela čistou potravu. Především evangelium mi dává to nezbytné, co potřebuji k vnitřní modlitbě. V něm najdu vše, co moje malá ubohá duše potřebuje.“ Podobně jako ona se i my snažme silně vnímat Ježíšovu výzvu: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“