Faust a naše starosti

Jeden z nejznámějších Ježíšových výroků nalezneme v Matoušově 6. kapitole. Je vhodné si jej častěji připomenout, protože mluví o Bohu jako o starostlivém Otci, kterému není lhostejný osud nikoho z nás: „Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“ Vyjděme z těchto slov a přiznejme si, jak často jsme zneklidněni nejistotou, jak dopadne ta nebo ona záležitost, jak vyřešíme tísnivou situaci a podobně. Zvláště lidé s citlivou povahou prakticky nevycházejí ze svých starostí a z úzkostných stavů.

Ve své tragedii „Faust“ představil Goethe svého stárnoucího hrdinu, který znovu a znovu hledá odpověď na otázku, jak může být člověk v tomto životě šťastný, a kde najde pravý pokoj, a jak se zbavit starostí, které ho neustále sužují. Faust je tím vším zneklidněn natolik, že nemůže ani v noci spát. Na scénu vstupují čtyři stařeny: nedostatek, vina, starost a bída, které ohrožují lidský život, ale nejvíc pronásleduje hlavní postavu hry starost, že vzhledem k blížící se smrti nebude schopen dokončit svůj životní úkol. A šedivá tvář stařeny, která představuje starosti, mluví o své moci nad lidským srdcem a o tom, jak je člověk vůči starostem zcela bezmocný. Faust se ovšem brání a tvrdí,  že život má svou cenu, i když je zdánlivě absurdní a nepřináší tolik potřebný vnitřní mír. Ale na ztělesněnou starost neudělají jeho slova žádný dojem. Ona zná svou úlohu v životě člověka, která je opakem míru a štěstí. Hra pokračuje tím, že člověk utíká z přítomnosti do budoucnosti, o které se domnívá, že bude úspěšnější a přinese uklidnění. Ale starosti naléhají stále znovu a znejisťují člověka. Faust se v následujícím dialogu marně brání vlivu šedivé stařeny, která k němu nakonec přistupuje a dechne mu do tváře, aby ho oslepila na důkaz, že starost má takovou sílu, že mu brání vidět radosti života a světa. Neboť tyto dary nevstoupí do srdce jinak než když je člověk vnímá nejprve svým zrakem.

Opusťme scénu Goethova dramatu a připomeňme si Ježíšova slova: „Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol… Pozorujte polní lilie, jak rostou.“ V těchto slovech je obsažen přímý poukaz na krásu, smysl a řád přírody. A přidejme si k tomu ještě krátký úryvek z proroka Izaiáše, kdy si člověk pomyslel: „Hospodin mě opustil. Pán na mě zapomněl.“ A v odpověď mu prorok říká: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ I nám se může někdy zdát, že jsme zcela opuštěni dokonce i Hospodinem, jakoby i on na nás zapomněl. Ale to k nám mluví naše nedostatečná důvěra v jeho lásku, která radikálně přesahuje naše lidské možnosti, v nichž se staráme jeden o druhého.

Na podobné problémy narazil zřejmě i autor 62. žalmu, aby tak vyjádřil v hluboké modlitbě svou důvěru v Boží přispění v jakékoliv záležitosti. Svědčí o tom tato jeho slova: „Jen v Bohu odpočívá má duše, jen on je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne…“ Tady se zastavme a ptejme se, zda žalmista vyjadřuje i naši pevnou víru v toho, koho nazýváme naším Otcem v nebesích. Nebo se snad necháváme zneklidňovat nejrůznějšími věcmi, které se na nás přímo valí a připomínají nám naši bezmocnost a slabost? Vraťme se tedy ještě jednou k úryvku z Horské řeči, ve kterém Ježíš doporučuje určitou bezstarostnost, která má svůj základ v důvěře v Boží pomoc. Proto se obrátil na své učedníky s otázkou, zda si svou starostlivostí mohou prodloužit život o jedinou chvilku? A k této střízlivé úvaze zve i nás, abychom si uvědomili, jak jsou naše lidské síly omezené, a naproti tomu jak je Boží síla nekonečná. Každý z nás jsme přece cennější než živá i neživá příroda! „Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní!“ Jinými slovy nám chce říci: Starost je určitá forma nedostatku víry. Neboť náš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujeme, a nemusíme mu to ani říkat.

V Ježíšově výkladu pak následuje další argument, který poukazuje na to, že všechno pomíjející je pouze relativní, jenom to, co je věčné, má absolutní hodnotu a platnost. Celá moudrost je pak obsažena v naléhavé výzvě: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti…“

Boží slovo, plné života a síly, nám tedy nabízí univerzální radu, abychom důvěřovali v Boží pomoc a v jeho milosrdnou prozřetelnost, jak to čteme u starozákonního žalmisty: „U Boha je má spása a sláva, má pevná skála: mé útočiště je v Bohu.“