Evropa a křesťanství

Jeden teolog, který uvažuje o duchovní tváři současné Evropy, si postěžoval na poměrnou malátnost a pasivitu křesťanů jak na východě tak na západě tohoto kontinentu, a zasadil ji do celkového obrazu evropského člověka. Ten trpí jevem, který moderní filozofie nazývá odcizeností. Ta se projevuje především sklonem k průměrnosti, tedy k nedostatku hloubky, která znemožňuje utřídit hodnoty, rozlišit pravé od falešných a žít podle jejich určité hierarchie. Všechno už takovému člověku zevšednělo a dostalo tak obyčejnou, všední tvář. Průměrný Evropan neuznává žádná tajemství a nejméně už tajemství živého Boha, ale přitom se snaží ze všech sil tuto zeď průměrnosti zbořit a překonat. Pomáhají mu v tom hororové příběhy televizních a jiných seriálů, a ve své fantazii se zabývá snem o vlastní velikosti a dělá ze sebe hrdinu, který ovládl přírodu a chystá se co nevidět ovládnout i vesmír aspoň v těch bližších souřadnicích. Snaží se tak uniknout své obyčejnosti a malosti a zažít něco nového, co tu ještě nebylo a čím se tedy může pochlubit před dějinami.

Moderní člověk si nedostatek vlastní hloubky vynahrazuje přehnanou aktivitou. Protože odmítl všechno tajemné, je nucen hromadit viditelné úspěchy a zvýšenou výkonností zastřít vnitřní prázdnotu, která je daní za odmítnutí dřívějších paradigmat. Nedokáže se ztišit a zklidnit se, nedá se naplnit tichou radostí nad krásou stvoření a nad smyslem a účelností všeho, s čím se setkává. Není tím překvapen, a protože jeho všední dny jsou poznamenány neschopností být vděčný za dar života, dostavuje se osamělost. Tím se uzavírá sám do sebe a ztrácí schopnost otevřít se druhým. Trpí tím nejen život rodiny, ale i vztahy v zaměstnání a v dalších okruzích, ve kterých se Evropan pohybuje.

Současná filozofie jde ještě dál a při pohledu na současného člověka pozoruje nedostatek smyslu pro osobní originalitu. Totalitní režimy chtěly vyrobit jednotný typ poslušného pracovníka, který by se ničím podstatným nelišil od těch druhých, a současný tlak konzumu a reklamy se pokouší mírnějšími a líbivějšími prostředky prakticky o totéž. Člověk tak ztrácí, aniž by si to uvědomil, svou jedinečnost a tím i hodnotu. Tvrdí se, že každý je nahraditelný, tak jaképak rozlišování. Každý může být zastoupen každým. V tomto procesu určitého odosobnění postrádá jednotlivec svou osobitost, odlišnost a výraznost. Ztrácí schopnost zaujímat zvláště v důležitých otázkách pevný, rozhodný postoj, a přizpůsobuje se velmi snadno panujícím trendům. Chce být jedním z množství ostatních, ničím se pokud možno nelišit. Ale tím nepřispívá k upevnění společenství, ve kterém žije a pracuje, ale naopak k jeho atomizaci. Tím trpí a někdy se rozpadají i vztahy k bližním, protože kolem nich chodí bez zájmu, nevnímá jejich potřeby a zabývá se převážně sám sebou.

V tomto stavu není možno dosáhnout skutečné hloubky, protože všechno je v jedné rovině, nic nevyniká jako důležité, dochází k určitému zploštění. Čím jedinec je nebo by mohl být, tím se může stát bez problému kdokoliv jiný.

Co v dané situaci radí křesťanství? Snaží se domyslet Kristova slova „Chceš-li za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi denně svůj kříž a následuj mě.“ Ježíš nám tedy doporučuje zachovat si určitý odstup od věcí, které nás obklopují a které se nám často doslova podbízejí, abychom jim dali přednost před pravými hodnotami. Ale to zároveň znamená zachovat si odstup od sebe sama, nepokládat se za příliš důležitého, a dokazovat sobě i druhým, že existuje ještě něco jiného, pro co se vyplatí žít, a že toto jiné je to pravé. Ježíš od nás nežádá nějaké nápadné skutky, byl naopak vůči velikášským gestům nedůvěřivý. Zaujal ho však například celník, tedy člověk, o němž se v evangeliu dočítáme, že stál opodál, neodvážil se ani pozvednout oči, ale bil se v prsa a říkal při tom „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“.

Francouzský kardinál Jean Daniélou jednou vyprávěl, jak jeho čínští přátelé podnikli v době, kdy to ještě bylo možné, pěší pouť z Pekingu do Říma. Spoléhali přitom na pohostinnost lidí, s nimiž se setkávali, a přiznali, že ochota pomáhat a poskytnout třeba ubytování a trochu jídla se postupně zmenšovala úměrně k tomu, jak se blížili k cíli cesty. V Ázii to bylo podle nich přímo skvělé, ve slovanských zemích Evropy ještě dobré, ale jak se blížili k Římu, tedy v ryze křesťanských zemích, se s pohostinností už nesetkali. Asi šlo o křesťany jen podle jména.

Nejen svět trpí tedy mravní průměrností, ale i někteří křesťané. Ale vždyť biblické přikázání lásky k Bohu a bližnímu platí pro všechny lidi a pro všechny situace bez rozdílu, stmeluje společnost počínaje od nejmenších částí, tedy od rodin, a přináší radost ze stvoření a pravý pokoj do srdce.