Dům radosti

Kdybyste měli někdy náhodou cestu přes malebné městečko Neveklov, mohli byste navštívit na návrší nad osadou Poličany nový klášter sester trapistek. Do těchto míst, vzdálených asi 60 km od Prahy, přišly nedávno sestry z italského Vitorchiana, aby uprostřed Benešovské pahorkatiny vybudovaly klášter Naší Paní nad Vltavou, jak zní oficiální titul. Pro snazší orientaci dodávám, že po odbočení z hlavní silnice na Tábor vás uvítá zvlněná krajina s pestrým střídáním lesů a luk, a k vlastnímu cíli cesty vás pak zavede za zmíněnou osadou Poličany, nedaleko Křečovic, úzká asfaltka určená tak pro jedno auto. Vyjedete nebo vyjdete na kopec uprostřed polí, který zhlíží na okolní krajinu, a překvapí vás novostavba domu pro hosty s poměrně velkou vstupní halou a kaplí.  Vedle této budovy vyrostl kostel a klášter.

Zakládající komunita přišla, jak jsme si řekli, z Itálie, a tvoří ji jedenáct českých sester, novicek a kandidátek, a dále pět Italek a jedna sestra z Maďarska, která je doktorkou filozofie a profesorkou. Tento přísný řád se kupodivu těší neustálému přílivu nových povolání, takže v posledních čtyřiceti letech založil šest nových konventů v různých částech světa, a klášter nad naší Vltavou je v pořadí už sedmý. Tento směr řeholního života patří do řádu cisterciáků přísné observance, který vznikl v důsledku reformy započaté ve Francii v 17. století. Pojmenování pochází z francouzského La Trappe, jednoho z nejznámějších klášterů zmíněné reformy. Celý život společenství je zaměřen na kontemplaci. To znamená, že uvnitř klauzury sestry žijí podle řehole sv. Benedikta a slouží Bohu modlitbou a prací. Sestry se schází ke společným modlitbám sedmkrát za den, pěstují duchovní rozjímavou četbu a osobní modlitbu. Zdrojem obživy je jim práce: obdělávají pole, naštěstí ta nad Vltavou jsou velmi úrodná, a pěstují zeleninu a ovoce, do deseti úlů jim včely snášejí med, tisknou obrázky, malují ikony a vyrábějí růžence. V domě pro hosty vznikl malý obchůdek, kde si můžete klášterní produkty zakoupit.

Po dostavbě vlastního kláštera a kostela je tento dům otevřený pro všechny, kteří zatouží prožít několik dní v ústraní, tichu a modlitbě, a tím se vytrhnout z běžného koloběhu všedních chvil. Je možno si zde prohloubit svůj vztah k hodnotám, které jsou trvalé, a načerpat novou sílu a inspiraci pro svůj každodenní život. Sestry se řídí pravidly, ve kterých se můžeme dočíst, že jejich život je uspořádán tak, aby byly uchráněny od zmatků světa a také od svých vášní; tím si zajistí samotu a sílu ducha, srdce i vůle. Tomu vydatně napomáhá ticho a mlčení, tak typické pro přísný řád reformovaných cisterciáků. Jde o to, aby se člověk naučil věnovat svůj čas a energii věcem skutečně hodnotným a trvalým na úkor záležitostí relativně bezcenných.

Známý autor Tomáš Merton uvádí, že kontemplace živí jako neviditelná mana bratry a sestry, kteří pak zjišťují, že se v jejich duších uskutečňují slova knihy Sirachovcovy: „Nasytí je chlebem rozumnosti a napojí vodou moudrosti… Rozjasní se veselím a ověnčí se jásotem a jako dědictví obdrží věčné jméno.“

Snažili jsme se tak trochu nahlédnout do prostředí, které se tolik liší od ostatního světa. Je to svět ticha, modlitby a práce, ale také radosti a vnitřního pokoje, jak se může přesvědčit každý, kdo měl nebo bude mít příležitost navštívit některý z klášterů a prožít tam pár chvil. Přitom vnitřní náplň života třeba těchto sester trapistek může být podnětem k zamyšlení, kolik času a vnitřního prostoru věnujeme své modlitbě a četbě Písma, jak prožíváme uprostřed všedních dnů přítomnost transcendentna, jak a kdy se dokážeme aspoň na chvíli ztišit, jaký máme vztah k práci a také ke svým bližním. A také jak si zachováme uprostřed nejrůznějších vlivů svou křesťanskou identitu, svou ochotu v denní praxi uznávat a vyznávat své přátelství nejen s lidmi kolem nás, ale především s Bohem. Sám Ježíš nám to připomíná, když mluví o tom, abychom zůstali v jeho lásce a zachovávali jeho přikázání. Pak bude jeho radost v nás a naše radost se naplní.

Přiznám se, že jsem si ze své návštěvy u sester trapistek odnášel silný pocit vnitřní radosti, která mě vedla k tomu, abych se o ni podělil i s vámi.