Časový Léon Bloy

V knihkupectvích se v těchto týdnech objevil výbor z myšlenek francouzského spisovatele Léona Bloy. Je to kniha podnětná a přitom nelehká. Dovoluje čtenáři nahlédnout do složitého myšlenkového světa konvertity, od jehož smrti letos uplyne plných 98 let, ale který natolik protrpěl svou dobu19. apočátku 20. století, že je navýsost užitečné se s jeho názory seznámit i dnes. Napsal řadu knih, z nichž jen několik má souvislý děj. Publikoval ve formě deníkových poznámek a útočných kritik své názory na svět kultury a náboženství, a nešetřil přitom nikoho, nejméně pak sebe. Porovnával život společnosti a jednotlivých občanů s tím, co vyčetl a promyslel nad stránkami Písma vůbec a evangelií zvlášť.

Zamýšlel se i nad obecně používanými rčeními, dnes se říká floskulemi, jako např. nad výrokem, který vyjadřuje i obecné přesvědčení naší doby, že nic není absolutní. To znamená, že nic neplatí za všech okolností, zásady mají být pružné, nikdo nám nesmí tvrdit třeba v oblasti morálky, že to a to je dobré a opak je hříšný. Každý má přece právo na vlastní pravdu a žít, jak se mu zlíbí, pokud ovšem hrubě neruší obecný pořádek. Další často používané úsloví říká, že není vždycky dobré říkat pravdu, zvláště ne tu, jež by byla k necti svého šiřitele nebo svého svědka. Bloy toto obecné přesvědčení rozvádí takto: „Vlastní kůže především, hleďme si každý svého. Jestliže škrtneme jak pravdy, jež je nebezpečné hlásat, tak ty, které je nepříjemné slyšet, co zbude? Ať totiž hledám jak hledám, nějakou třetí skupinu nenacházím. Povězme to bez servítků. Říkat pravdu není dobré nikdy, takový je pravý smysl textu. Kdoví, že pravda s velkým začátečním písmenem vůbec existuje. Nebyl si tím jistý ani Pilát, třebaže Jí hleděl tváří v tvář.“

Tyto myšlenky Léona Bloy nám připomínají výroky a stanoviska některých starozákonních proroků, Jeremiáše, Izaiáše a dalších, kteří vhod i nevhod, často tváří v tvář mocným tehdejšího světa a vlivným kruhům na radnicích kritizovali nezpůsoby obyvatel, překračování Hospodinových zákonů a klanění se bohům a bůžkům okolních kmenů a národů. Jestliže Mojžíš roztřískal desky Desatera na protest nevěry jeho spoluobčanů, pak se skutečně postavil jako jedinec proti přesile. Podobný postoj zaujal bojovný Eliáš, když zesměšnil přede všemi na čtyři stovky Baalových kněží, nebo Jan Křtitel, když nahlas provolal ono „není ti dovoleno, aby sis vzal za manželku ženu svého bratra“. Novozákonní svědek Petr neohroženě hájí před veleradou pravdu evangelia, a apoštol Pavel dělá totéž v Jeruzalémě i v Římě. Tím jen naplňovali Ježíšův příkaz, aby šli do celého světa, navíc bez peněz a v hmotné chudobě, a hlásali onu pravdu, která jediná osvobozuje a jejíž nadčasovou platnost potvrdil on sám svou smrtí a zmrtvýchvstáním.

Povězme si něco o spisovateli, o jeho životě, růstu a hledání. Vyšel z rodiny nábožensky smíšené, neboť jeho otec, inženýr, byl přesvědčeným ateistou, a matka španělského původu naopak hluboce věřící křesťankou. Vysokou školu nedostudoval, chvíli se věnoval kreslení a pak zase zkoušel psát tragédie; a především ztratil víru. Jako úředník v Paříži byl vnitřně rozervaný, s nenávistí k církvi v srdci. Částečně ho ovlivnil jeden kněz, který se mu snažil přiblížit krásu a pravdu Písma, ale pak Bloy upadl znovu do duchovní bídy, jak se sám přiznává. Teprve po své čtyřicítce se zklidňuje, přijímá naplno křesťanské zásady a svým radikalismem konvertity začíná ovlivňovat tehdejší svět francouzské kultury. Přivedl k víře celou řadu význačných osobností, mimo jiné filozofa Jacqua Maritaina a jeho ženu Raissu. Ti také uspořádali výbor z Bloyova díla,  ze kterého citujeme.

Takže zalistujme ještě na chvíli v jeho myšlenkách, které jsou dostatečně nadčasové. Jedna z nich má nadpis „Náboženství je taková útěcha!“ K tomu náš spisovatel přičinil tuto poznámku: „Takové prohlášení slyšíte většinou od lidí, kteří žádnou útěchu nepotřebují. Myslí se tím, že dotyčný je natolik zbožný, že se s báječně klidných svědomím celou tu dobu krmí vybranými jídly. Hladovým lidem přece on nic nedluží, mají přece pro útěchu náboženství. Je čistě na nich, aby si na svých suchých kůrkách pochutnávali nebo se případně radovali, že nejedí vůbec. Prázdné břicho je skvělý buben, na němž se nuzáci učí dobývat Ráj. Nechápou-li, v čem je jejich štěstí, tím hůř pro ně.“ Tady ovšem Léon Bloy ironizuje svou vlastní situaci, protože upadl se svou rodinou přečasto do hmotné bídy, ze které ho vysvobozovali svými dary jeho přátelé a občasní čtenáři jeho knih. „Běda bohatým“, opakoval často slova Horského kázání, a snažil se tak vyburcovat svědomí lidí, aby se vrátili k původní lásce evangelia a nedávali světu pohoršení.

Ježíš jednou řekl: „Oheň jsem přišel přinést na svět, a jak si přeji, aby už vzplanul!“