Boží milosrdenství jako dar

Vyprávění východních otců popisuje, jak starý biskup Ammonas jednou navštívil skupinu bratří, aby s nimi pojedl. Jeden z nich se netěšil zrovna nejlepší pověsti; říkalo se totiž, že ho v jeho cele navštěvuje jakási žena. Když se to dozvěděli obyvatelé přilehlé vesnice, rozhodli se, že pobloudilého bratra z jeho cely vyženou. Uvítali, že je tam na návštěvě biskup, a tak mu na provinilce žalovali a požádali o zjednání nápravy. Když to onen bratr zpozoroval, rychle schoval ženu do velkého sudu a přikryl jej víkem. Biskup vesničany vyslechl a protože poznal, kde je ona žena schovaná, vešel do bratrovy cely, sedl si na onen sud a nařídil lidem prohledat celý kellion – tak se na východě říká příbytku mnichů. A když lidé všechno důkladně prohledali, schovanou ženu ovšem nenašli. Tu jim biskup řekl: „Co to znamená, dobří lidé? Ať vám Hospodin odpustí, že jste bratra takto podezřívali.“ Pak se s nimi pomodlil a poslal všechny domů. Onoho mnicha vzal za ruce a napomenul ho: „Dej si, bratře, pozor!“ A po těchto slovech odešel. Tolik příběh z raného křesťanského východu.

Dovolme si k tomu malý komentář. Středem zájmu starého biskupa Ammonase je sám člověk a jeho polepšení přes všechno, co spáchal. Proto skrývá před davem, který byl naplněn spravedlivým rozhořčením, celou pravdu, aby tak dal provinilci možnost lítosti a nápravy. Příběh vůbec neřeší otázku, zda byl mnich skutečně vinen a zda vedl zcela proti svým závazkům dvojí život. Je ovšem jasné, že pokud tomu tak bylo, zasloužil si potrestání a případně vyloučení ze společenství. Ale – a zde jsme u základního problému – přispělo by to k jeho polepšení, kdyby se jeho vina potvrdila a on musel z vesnice odejít? Nepřišel by tak o možnost obrácení a o to, aby započal novou kapitolu života podle evangelních rad? Biskup mu tuto možnost chtěl poskytnout. Teď už záleží na samém bratrovi, jak se rozhodne. Má přece svobodnou vůli a zná váhu Božích přikázání.

Když se podíváme do evangelia, najdeme tam řadu příkladů, jak Ježíš dává hříšníkům čas, aby litovali a zlepšili své chování. Vezměme třeba celníka Zachea: patřil ke zvláštní kastě lidí, kteří vybírali od občanů různé dávky v podobě cla, když si tuto živnost pronajali od římských úřadů. Obvykle se nedrželi stanovené výšky celních poplatků, ale důkladně si přiráželi a neúměrně se obohacovali. Byli proto považováni za veřejné zloděje a lidé je nenáviděli. A právě k jednomu z nich, k velmi bohatému vrchnímu celníkovi Zacheovi přichází Ježíš na návštěvu. To vzbudilo u lidí, kteří Zachea dobře znali, náležité pohoršení. Ten však prodělává ve svém nitru zvláštní obrat, který ho vede ke slibu, že čtyřnásobně nahradí způsobenou škodu a navíc dá polovinu svého majetku chudým. Ježíš oceňuje jeho dobrou vůli a své odpuštění zdůvodňuje tím, že přišel hledat a zachránit všechny, kteří předtím zahynuli. Pro dotyčného celníka se biblicky řečeno naplnil čas a přiblížilo se k němu Boží království.

Každé obrácení má zhruba trojí význam. Předně asketický, neboť vyžaduje důkladnou nápravu života, zřeknutí se něčeho, co bylo dřív předmětem požitku, a toto zjednodušení života nemá být jednorázové, ale má být trvalým znakem vnitřního obrácení. Dále to má význam morální: člověk se rozhoduje žít podle poznaných mravních pravidel, překonává dosavadní zlozvyky a návyky a stanoví si takový etický profil, který odpovídá stupni jeho víry a obnově života. A k tomu si přidejme nutnou kajícnost, lítost nad spáchanými vinami, bez které by proces obrácení byl pouhým slovním přeludem s krátkým trváním. Podobně jako Zacheus máme i my svou lítostí a pokorou odpovídat denně na Boží čin a přijmout tak jeho nabídku, jak to čteme v Pavlově listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Nejen tedy vyznat slovy – to ostatně dokáže i nevěřící, ale uvěřit plnou silou v Pánovo vítězství nad všemi našimi hříchy. Jeden koncil, bylo to shodou okolností v Tridentu, prohlásil: „Takové je Boží milosrdenství, že nám přičítá k zásluhám to, co je ve skutečnosti jeho darem.“ Jde ve srovnání se Starým zákonem o novou skutečnost, když Bůh jednal skrze svého Syna a svým záchranným činem tak naplnil náš čas. Jeho spravedlnost, tak obávaná proroky a vidoucími lidmi staré smlouvy, se najednou projevuje nečekaným milosrdenstvím. Ne snad proto, jak kdesi podotýká apoštol Pavel, že my jsme vykonali něco dobrého nebo si zasloužili odpuštění, ale projevilo se Boží milosrdenství, které se sklání ke každému člověku, i když jeho skutky byly předtím rudé jako šarlat; toto milosrdenství a odpuštění je vybělí jako sníh. Jedna stará velikonoční homilie ze 4. století říká: „Pro každého člověka nastává začátek života tehdy, když je pro něho obětován Kristus. Ale Kristus je pro něho obětován v okamžiku, kdy člověk tuto milost uzná a vědomě přijme život získaný touto obětí.“ K tomu si dodejme, že získat život v radosti a naději není tak těžké, abychom se o to neměli pokusit.