Boží a naše vůle

Před skončením jednoho ročního cyklu přednášek o bibli jsem vyzval posluchače, kterých bylo kolem stovky, aby si k závěrečnému pohovoru připravili krátký referát o jedné knize Starého nebo Nového zákona. Bylo zajímavé, že víc jak jedna třetina studentů si vybrala zamyšlení nad starozákonní knihou Job. Asi je zaujala svými hlubokými úvahami nad otázkou lidského utrpení. Touto problematikou se sice zabývali velcí myslitelé všech dob, ale kniha Job je všechny převyšuje, když ukazuje, že pouhé lidské uvažování nemůže dát konečnou a uspokojivou odpověď na otázky po smyslu života a nemůže tedy ani vysvětlit nebo dokonce zdůvodnit lidskou bolest a  utrpení. Tuto otázku je možno řešit jen z hlediska víry. Hrdina knihy, Job, diskutoval s Hospodinem o neštěstí, které ho potkalo. Jeho tři přátelé, kteří ho přišli navštívit, mu dokazovali, že příčinou jeho bídy je on sám, neboť si to zavinil svým hříšným životem. Job s nimi pochopitelně nesouhlasí, a tak přichází na scénu sám Hospodin, aby pokáral jeho přátele pro způsob, jakým k postiženému Jobovi hovořili. Dokazuje svou stvořitelskou všemohoucnost a ptá se Joba: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“ a pokračuje: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ A muž na smetišti reaguje takto: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ Jobovo vyznání tedy končí bezpodmínečným podřízením se Boží vůli a přijetím všeho, co se děje s člověkem a kolem něho a co my změnit často nemůžeme. Tento základní postoj všech, kdo opravdově věří v Boha, vyjadřuje ostatně i jedna prosba Otčenáše „Buď vůle tvá“. Mohli bychom si připomenout filozofa Blaise Pascala, který hovoří o skrytém Bohu a jeho někdy nepoznaných plánech, a mohli bychom si vzpomenout na úvahy biskupa Mikuláše Kuzánského, který uvažoval o tajemné jednotě protikladů, když se v Bohu spojují jeho základní vlastnosti, totiž dobro a spravedlnost, láska a trest za lidskou neposlušnost, a to všechno v absolutní dokonalosti. Pociťujeme to zvláště ve chvílích, kdy jsme třeba nemocni nebo opuštěni nebo nepochopeni a podobně. Boží láska chce přece pro každého z nás jen dobré, a přesto se tu a tam objeví zlo. Jak si to máme vysvětlit? Tomáš Akvinský mluví v té souvislosti o dvou vůlích: jedna se projevuje ve všem, co se děje a co Bůh dopouští, a druhá stanoví každému určitý řád vyjádřený Desaterem přikázání. Řád je předem daný, ale my ho často nedodržujeme a nepodřídíme se poznané Hospodinově vůli. Tomáš to ilustruje na případu muže, který se dopustil zločinu. Boží vůle ukládá pozemské vládě, aby vypátrala pachatele a potrestala ho. A pachatelově manželce ukládá povinnost, aby svému muži pomohla, když se chce ukrýt, aby unikl pátrání. Odpovědnosti obou stran jsou různé, a pouze Bůh ví, co se nakonec stane. Ježíš to vyjadřuje slovy: „Když jste všechno vykonali, pak řekněte: Jsme neužiteční služebníci.“ Absolutní, dějinná Boží vůle se projevuje v tom, jak se celá záležitost vyvine, tedy zda je muž dopaden nebo zůstane na svobodě. Oba, tedy vláda státu i žena, mají konečný výsledek přijmout s odevzdaností a nikdo z nich nesmí druhému bránit v plnění jeho povinnosti. Vláda nesmí ženu potrestat, když svého muže ukrývá, a žena se nesmí pomstít vládě za to, že jejího muže potrestala.

Boží vůle se tedy uskutečňuje způsobem pro nás neprůhledným, zapříčiněným našimi nedůslednostmi. „Ó vpravdě blažený hřích Adamův“, zpívá církev o vigilii Velikonoc, „který si zasloužil takového Vykupitele.“ Znamená to snad, že Bůh si přeje, abychom hřešili? Naprosto ne. Ale hříchy lidí slouží přesto k naplnění jeho vůle. Neboť jsou, jako Mefisto v Goethově Faustovi, „částí síly, která chce stále jen zlo a ustavičně tvoří dobro.“ Bůh je malířem, do jehož maleb zloduch ustavičně vrhá barevné kaňky, ale který každou tuto skvrnu používá, aby z ní vytvořil obraz ještě krásnější. Nakonec je třeba říci: Všechny tyto skvrny byly nutné, aby vznikl dokonalý obraz, podobně jako Jidášova zrada byla potřebná, aby mohlo dojít k našemu vykoupení Ježíšovou obětí. To ovšem neznamená, že by Bůh nedospěl ke svému cíli i jiným způsobem. Ale pak by vznikl jiný obraz. Ovšem kalkulovat s vědomým hříšným jednáním by vedlo k přímé neposlušnosti Boží vůli. „Syn člověku musí být sice zrazen, ale běda člověku, skrze něhož je zrazen“, říká Ježíš.

Boží láska tedy někdy dopouští i zlo. Jak si to máme srovnat s jeho laskavostí? Je to něco podobného, jako když na obloze pozorujeme večernici a ráno jitřenku. Lidé je znají po tisíciletí a dlouhou dobu je považovali za dvě hvězdy, až po staletích objevili, že jde o jednu jedinou, totiž o Venuši. Nazývali ji dvěma jmény a dávali jim dva různé významy, podobně jako dobrý a mocný Bůh je na jedné straně láskou, která občas dopouští i něco zlého a nic nezůstane nepotrestáno. Apoštol Jakub nám doporučuje přijmout všechno, co nás potká, z Boží ruky, i když se s dárcem všeho dohadujeme podobně jako starozákonní Job, abychom si podobně jako on nakonec řekli: Bát se Hospodina, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.