Bohatství východního křesťanství

I dnešní doba je poměrně bohatá na zajímavá a významná setkání. Před 7 lety navštívil Řím arcibiskup Hilarion z moskevského patriarchátu, pobyl tam celých 5 dní a navštívil kromě papeže Benedikta a jeho spolupracovníky také známou komunitu Sant´Egidio na římském předměstí Trastevere. Promluvil tam o nutnosti společného svědectví pravoslavných i katolických křesťanů v současném světě v době, kterou někteří chybně označují za post – křesťanskou. Současná společnost, řekl dále, se svým konzumismem, požitkářstvím, praktickým materialismem a mravním relativismem přináší křesťanům vážné a obtížné výzvy. A právě na odpovědi nás křesťanů na tyto výzvy závisí budoucnost lidstva a do značné míry i možnost, aby na naší planetě existoval vůbec život. Je to společná výzva a společná musí být i naše odpověď. Arcibiskup Hilarion, který je v ruské pravoslavné církvi odpovědný za zahraniční styky, tak zřejmě tlumočil názor současné věřící Moskvy na nutnost výraznější spolupráce východní a západní církve, pokud jde o morální stránku současného života Evropy a světa a s tím spojené úsilí o mezinárodní usmíření a narovnání silně narušených vztahů. Jde tedy o potěšitelný posun, za kterým budou, doufejme, následovat konkrétní skutky.

Podívejme se na spiritualitu sesterské ruské církve, která je dcerou hluboké spirituality Byzance. A v duchu si představme antickou katedrálu v Cařihradě zasvěcené Boží moudrosti. Podle názoru návštěvníků jde o krásnou stavbu, která přímo vyzařuje paprsky světla jako symbol toho, co my lidé dostáváme shůry, od Otce světel. Kdo se postaví doprostřed tohoto chrámu, tedy pod jeho kupoli, vidí, jak celý prostor je naplněn tajemným světlem, které vypadá, jakoby nepřicházelo zvenčí, ale vychází ze samotné budovy, z jejího vnitřku. Tváře zobrazených světců vyzařují vnitřní Boží milost, která proměňuje nejen je, ale v Kristu celý svět.

V jiných ortodoxních chrámech vychází toto nadzemské světlo z obrazu Ježíše Krista, který je umístěn nahoře v kupoli, a postava Spasitele znázorňuje, že on je středem světa. A Boží moudrost je zobrazována jako Beránek, který sedí na císařském trůně se všemi znaky své moci. Je to ztvárnění hluboké pravdy, kterou často zdůrazňují ruští autoři: dnešní člověk se nechce klanět abstraktním ideám, nechce věřit, že svět je možno dostatečně vysvětlit pomocí jen vědeckých zákonů. Řada moderních ruských myslitelů patřila zpočátku k vyznavačům západní filozofie, která se zřekla tradiční víry a spoléhala na vysvětlení všeho pomocí vědy. Patřil mezi ně i Vissarion Grigorjevič Bělinskij, který žil v 1. polovině 19. století a ovlivnil několik generací spisovatelů. Často ho cituje např. Dostojevskij, Solovjev a Gogol. Jako syn okresního lékaře studoval nejprve gymnázium, ale učení ho nebavilo a tak byl pro neúčast na vyučování ze školy vyloučen. Totéž se opakovalo na univerzitě, takže školní vysvědčení ho charakterizovalo jako nedbalého žáka se slabými schopnostmi. Věnoval se pak pouze literatuře, patřil mezi uznávané kritiky, a i když zpočátku převzal materialistické teorie západních filozofů, brzy poznal, že jedině křesťanství dává smysl životu jednotlivce i společnosti. Výslovně napsal, že člověk  nachází jediný smysl a jedinou spásu v Kristově kříži a v jeho vzkříšení, které je ústředním bodem dějin lidstva. Věčnost není podle něho nějakým snem, a ani lidský život není sněním, ale směřuje k této věčnosti. I když prožíváme leccos ošklivého, v životě je mnohem víc krásného. Jsou v něm slabosti, ale i slzy pokání v hluboké noci před Kristovým křížem. Prožíváme pády, ale také povstání, pochybujeme, ale vzápětí se nám do duše vlije tolik světla, že se náš život stává krásným, plným a šťastným. A zaslechneme utěšující hlas: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem: a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží. Naší duše se tak dotkne tajemství věčnosti, ve kterém vytuší obrysy nových nebes a nové země.

Takto tedy uvažoval jeden z věřících východního křesťanství. Jeho myšlenky se mohou stát vhodnou inspirací i pro nás, kteří jsme od jejich autora vzdáleni nejen místně, ale i časově. Připomenou nám známou skutečnost, jak jsou nám naši východní bratři a sestry ve víře blízcí, a jak je nejvyšší čas, abychom se vzájemně ještě lépe poznávali a spojili se v konkrétním úsilí o nastolení spravedlivého řádu v tomto znesvářeném světě.  Východní mystika svou přesvědčivou hloubkou i dříve mnohokrát předčila západní jen rozumové uvažování, a znamenala vítané obohacení vlastní duchovnosti. Kristova prosba, aby všichni věřící byli jedno, platila vždy a platí tedy i pro naši dobu.