Blíží se k nám doba smilování

Problém odpuštění našich vin a smíření s  bližními je nejvlastnější náplní začátku této doby, kdy se připravujeme oslavit příchod našeho Pána mezi nás. Začněme jedním příběhem. Kdosi vyprávěl, jak potkal na Hlavním nádraží slepce, který uprostřed davu hledal tápavě cestu k pokladně. Nabídl mu tedy, že mu jízdenku dojde koupit, a ať počká v rohu haly. Když se k němu od pokladny vracel, pozoroval, jak kolem nevidomého muže proudí množství lidí: malé dítě si zvědavě prohlíželo jeho bílou hůl, nosič zavazadel se mu zdálky vyhnul a jakýsi prodavač mu nabízel ke koupi své zboží, aby pak od něho zklamaně odešel. A slepý muž stál zcela tiše, okolní hlasy ho asi vůbec nerušily, a zřejmě plně spoléhal na svého dobrodince, až se k němu vrátí s platnou jízdenkou. Svou naději měl vepsánu do tahů tváře i do přivřených očí. A ten, kdo mu podával zakoupenou jízdenku, si v duchu řekl: Tak by měla vypadat adventní tvářnás křesťanů; měla by být naplněna radostným a důvěryplným očekáváním toho, který přijde v den a hodinu, kterou neznáme. Součástí naší přípravy je samozřejmě vnitřní obrácení, jak nás k němu vede Písmo. Thomas Merton upozorňuje, že je tomu ovšem potřeba notná dávka pokory. Neboť ta nám umožňuje svobodně volit a konat to, co je skutečně dobré, odhaluje naše klamné představy a odvádí vůli od toho, co je pravdivé jen zdánlivě. Jde o trvalou schopnost setkávat se s naším Pánem a sjednotit všechny roviny svého života, jak nám to přibližují evangelia. Náš vztah ke Kristu se má stále prohlubovat, aby všechno, co děláme, mluvíme a myslíme, bylo výrazem naší věrnosti jemu a jeho slovu. Víme ovšem, že znát Ježíše není snadné: podobně jako Izraelitům při putování do zaslíbené  země se i nám staví do cesty mnoho svůdných příležitostí, které nám nabízejí možnosti méně obtížné, ale zato falešné a matoucí. Poznávat Ježíše vyžaduje odhodlanou volbu a rozhodnost. To ovšem vyžaduje stálou bdělost, neboť jsme si vědomi svého rozděleného srdce; víme dobře, že na nás působí i jiné vlivy a síly, které oslabují účinnost naší víry a vedou k nedůslednosti. Patří sem i skrytá a dobře maskovaná pýcha, sobecké sledování vlastních tužeb, bezohlednost vůči bližním, uctívání vlastního těla, a z druhé strany třeba nenávist k sobě, zbytečný strach, přílišná závislost na stvořených věcech a podobně. Je tedy na nás, adventních křesťanech, abychom usilovali o náležitou plnost a opravdovost duchovního života. Neboť i s naší pomocí má být ve světě, kde je tolik bolestí a nevraživého nepochopení, více spravedlnosti, svobody a lásky. 

  1. 1.  neděle adventní „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“ 

Nejstarší novozákonní text, Pavlův první list do Soluně, nabádá tamní věřící a tím i nás žít tak, abychom se líbili Bohu. Nestačí spokojit se s dosaženou úrovní duchovního života, neboť víra a láska mají stále růst – proto ono zdůraznění: „ještě více“. S tím úzce souvisí snaha odložit „starého člověka“ s jeho nedokonalostmi a obléci „člověka nového“. Ježíš nás v Lukášově podání naléhavě vyzývá, abychom byli v každé době bdělí a modlili se, neboť den soudu zcela určitě přijde a neměl by nás zastihnout nepřipraveny. Přemýšlíme: Základem adventní obnovy je vnitřní očista, prosba za odpuštění našich vin a také schopnost odpustit i svým bližním. Ocitujme si výpověď jednoho politického vězně, který prohlásil: „Ano, odpustil jsem. Ale kdyby za mnou kdokoliv z bachařů, co tloukli mě a mé kamarády, přišel a osobně požádal o odpuštění, bylo by to všechno mnohem snazší… Ale nikdo z nich nepřišel.“ K tomuto trpkému zjištění si přidejme slova papeže Jana Pavla II., který pronesl za celou církev prosbu o odpuštění všech násilností a nespravedlností v průběhu dějin, na nichž se křesťané podíleli. A uvědomme si, že se denně modlíme „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Ježíš přišel mezi nás, aby svou obětí umožnil svému i našemu Otci odpuštění našich vin. Tato myšlenka provází i čas adventu, abychom si lépe uvědomili své slabé stránky, vyznali se z nich a byli schopni odpustit i druhým všechno, co se časem nahromadilo jako překážka v rodinách a ve společenstvích. Když se starozákonní Izrael vydal na průzkum zaslíbené země a lidé začali reptat a usilovat o návrat do egyptského otroctví, Mojžíš prosí Hospodina: „Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velkého milosrdenství, jako jsi mu odpouštěl od Egypta až sem.“ Velkomyslná Boží odpověď zněla: „Na tvou přímluvu odpouštím.“ Co dodat? Jen tolik, že Hospodin dokáže odpouštět tak důkladně, že spáchané viny jakoby už vůbec neviděl – jakoby je odhodil, sňal z nás hříšníků a zničil.  Meditujeme  Ponořme se do svého srdce a pokorně zkoumejme své myšlenky, slova i skutky, zda odpovídají zákonům Boží pravdy a lásky. Toužíme přece po obnovení vnitřního pokoje, který slíbil náš Pán těm, kdo ho milují a respektují jeho zákon. Přemýšlíme o slovech modlitby Páně, o jejich všestranné hloubce, která postihuje všechny roviny života. Uvažujeme o jednotlivých zastaveních své životní pouti a o tom, jak jsme sledovali cestu vyznačenou kroky našeho Pána. A také o tom, jak hluboce nás zasáhlo Boží slovo, „plné života a síly“.

-   Která je naše hlavní chyba? Většinou jde o dlouhodobý problém, který nás zatěžuje a s nímž bojujeme.

-   Na její překonání se zaměřme především. Nespoléhejme přitom jen na svou dobrou vůli, ale především prosme o Boží pomoc.

-   Z ni vycházejí ostatní všední nedostatky – proto je vhodné zabývat se především hlavním zdrojem našeho neklidu.

Modlíme se: Náš Pane a Bože, prosíme tě za odpuštění hříchů, které zavinily naše slabosti. Příliš jsme podléhali nástrahám okolního světa a svého „já“, nedbali jsme na prorocká varování Písma a málo se řídili tvou vůlí. Dej nám proto dostatek darů tvého Ducha, abychom rozeznávali dobro od zla, pravdu od lži, a byli dobrými pracovníky při budování tvého království na této zemi a v tomto čase. Odpouštíme i těm, kdo nám ublížili, a i jim vyprošujeme tvou pomoc a požehnání. Amen.