Apoštol Pavel

Vraťme se na chvíli k setkání mládeže v australském Sydney, jak nám je přiblížily televizní přenosy. Na malebném pozadí zátoky a moderní budovy opery, na nábřeží zvaném Barangaroo, tváří v tvář statisícům mladých tváří, charakterizoval papež Benedikt dnešní dobu takto: „Jsou dnes mnozí, kteří mají zato, že Bůh má být ponechán na okraji a že náboženství a víra, vhodné pro jednotlivce, mají být vyloučeny z veřejného života nebo užívány jen k dosažení omezených pragmatických cílů. Tato sekularizovaná vize se pokouší vysvětlit lidský život a vytvářet společnost s nemnoha nebo žádnými odkazy na Stvořitele. Zkušenost ukazuje, že odstoupení od plánu Boha Stvořitele způsobuje chaos, což má nevyhnutelné důsledky na ostatní stvoření.“ Římský biskup jinými slovy zdůraznil nutnost zachování určitého řádu, který se má projevovat v životě duchovním, mravním i obecně občanském. Jeho nedodržování vede k přeceňování skutečností jen pozemských a ke zmatkům všeho druhu. Dotkl se jádra dramatického a někdy i tragického rozporu, který rozděluje a trýzní duši moderního člověka. Na jedné straně je stále více strháván dravým proudem pozemských událostí. Vyvstávají před ním nové úkoly, které často přesahují jeho lidské síly a možnosti. Takže se zdá, že v tomto krajně zbabylonizovaném světě nejistot, konfliktů a úzkostí není místo pro Boha. Na druhé straně člověk bloudí a zkouší všelicos, co by mu nahradilo  ztracené jistoty. Výsledkem bývá svět bez Boha a Bůh bez světa, cesta bez cíle a cíl bez cesty – tak můžeme vymezit krajní body dnešní duchovní situace.

Jde ovšem o rozpoložení staronové. Už apoštol Pavel vyčítá Galaťanům, že ve své neznalosti pravého Boha otročili bohům, kteří ve skutečnosti žádnými bohy nejsou. Pozemská cesta tohoto keltského kmene je do značné míry charakteristická i pro jejich duchovní hledání. Jejich divocí předkové přišli z Ázie a kolem roku 530 před Kristem na sebe strhli panství nad střední Evropou a zvláště nad Galií. Pokračovali dál do Španělska a Itálie, obsadili Makedonii a Řecko, aby se nakonec se souhlasem Římanů usadili v Malé Ázii. Tam je na své druhé a třetí apoštolské cestě navštěvuje apoštol Pavel a získává je pro křesťanství, tedy pro víru, ke které  - jak uvádí ve svém listě - je osvobodil Ježíš Kristus. Naznačené putování Galaťanů připomíná do značné míry i fakt, že i dnešní člověk hledá v duchovní krajině místo, kde by se setkal s něčím pevným, s něčím, co nepodléhá proměnám času a přináší tolik potřebnou jistotu.

Vždyť i nadaný a inteligentní pozdější apoštol Pavel hledal. Doma byl vychován přísně podle mojžíšského Zákona, neboť jeho rodiče patřili k farizejské straně. V Jeruzalémě se mu dostalo vyššího vzdělání, když se tam stal žákem slavného Gamaliela, který náležel k umírněnějším členům velerady. Ze školy si odnesl důkladnou znalost Písma. Horlivě zastával zásady tehdejšího židovství, ale když poznal, že se vliv křesťanství šíří, jako přímý člověk a přesvědčený žid si byl jist, že tuto sektu je nutno vykořenit. A hned to také začal uskutečňovat. Rozhodující událostí v jeho životě bylo setkání se vzkříšeným Ježíšem cestou do Damašku. A začíná jeho vlastní odyssea, která končí až ve vězení a na římském popravišti. Působí nejprve v Arábii, v Sýrii, v Makedonii, Řecku a nakonec v Římě. Patrně navštívil i Španělsko. Jako velkorysý člověk položil základy, na kterých pak stavěli druzí. Každé jeho slovo, jak se nám zachovalo v jeho třinácti listech, je plné života: člověku připadá, že to nejsou slova psaná, ale mluvená. V 5. kapitole listu Galaťanům píše: „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! Neshánějme se po slávě, není to k ničemu, nechovejme se k sobě navzájem vyzývavě, nebuďme mezi sebou závistiví… Každý ať si prozkoumá své vlastní dílo… Co kdo zasel, to také sklidí.“

Co tedy zbývá než porovnat svůj vlastní život s jeho zákrutami a nerovnostmi s těmito slovy konvertity Pavla, a ptát se, zda jednáme podle Ducha, který je základem vší pravdy a který osvěcuje rozum a dává moudrost, ovšem nikoli tu, kterou nabízí svět, který hledá povrchní slávu a sklízí chaotické přebíhání z místa na místo, od jednoho požitku k druhému. Proti jeho neklidu slibuje apoštol národů pokoj a milosrdenství, jak je sám prožil, když do důsledků přijal ducha evangelia Ježíše Krista. V něm dostal onu sílu a inspiraci, kterou u něho obdivujeme, a v jeho přiznání, že všechno může v tom, který ho stále posiluje, je obsaženo výslovné povzbuzení i nám, abychom ho následovali i na své duchovní pouti.