Apoštol národů

Už si nepamatuji, který myslitel někdy na počátku 20. století prohlásil, že zásadně nečte noviny, protože se všechno dozví z listů apoštola Pavla. Měl zřejmě na mysli Pavlovo hodnocení tehdejší společnosti, maloasijské, aténské i římské, a jeho stanovisko v důležitých otázkách života jednotlivého člověka, křesťana, Žida nebo nevěřícího. Má Pavel co říci i naší době? Je jeho myšlení natolik nadčasové, abychom mohli souhlasit s úvodním citátem? Podívejme se nejprve, jak tento apoštol hodnotí sám sebe. V jeho listu Římanům najdeme přehled jeho dosavadní činnosti, který píše nebo diktuje po létech neúnavné činnosti. A přitom má v plánu navštívit i Španělsko, které bylo dosud hlásáním evangelia nedotčené. V 15. kapitole listu Římanům uvádí: „Neodvážím se mluvit o ničem jiném než o tom, co Kristus skrze mne vykonal, aby byli pohané přivedení k ochotnému přijetí víry, slovem i skutkem, silou znamení a zázraků, konaných mocí Božího Ducha. Tak jsem dovršil  kázání Kristova evangelia od Jeruzaléma a v širém okruhu až po Ilýrii. Snažím se totiž o to a kladu si za čest, že nekážu evangelium tam, kde jméno Kristovo je už známo.“

Radostná zvěst o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání je hlavním tématem jeho života. „Znamení a zázraky“ při uzdravování nemocných ukazovaly, že Bůh na ně nezapomněl. „Slovy a skutky“ dokazoval, že jeho pověření hlásat a konat je pravé a že je dostal od samého Ježíše Krista, se kterým se setkal cestou do Damašku. Založil mnoho církevních obcí jako malé buňky víry, které ovšem brzy zmohutněly a vyzařovaly pravdu evangelia do okolí. Ovšem nebyly to jen úspěchy, které provázely jeho horečnou činnost. V Jeruzalémě křesťany před svým obrácením pronásledoval a předváděl je před veleradu, a v Ilýrii, dnešní Albánii, musel přestat pokračovat v hlásání dál na západ, protože císař Claudius v roce 49 po Kristu vykázal Židy a zvláště židokřesťany z Říma.

Přitom mu nechybí sebevědomí, když o sobě ve zmíněném listě píše, že jako apoštol vykonává svou službu s velkou pečlivostí. Měla to být odpověď jeho kritikům, kteří mu vytýkali, že je příliš liberální a že se příliš stará o věci tohoto světa. Šimon Petr byl přece povolán k svému úřadu přímo od Krista, Pavel nikoli. Petr je od začátku mluvčím církve, Pavel ne. Když Petr tváří v tvář veleradě prohlašuje, že je třeba více poslouchat Boha než lidi, je Pavel ještě na straně pronásledovatelů křesťanů. To jsou temná místa v jeho životopise. Ani se je nepokouší zakrývat. V 1. listu do Korintu píše: „Nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev.“ Jeho upřímnost je příkladná.

Setkání s živým Kristem všechno změnilo, a on se stává horlivým apoštolem Nové úmluvy. Můžeme říci, že v období velké osobní nenávisti zakusil ještě daleko větší lásku, která zcela převrátila jeho dosavadní uvažování a ukázala mu jeho pravé poslání. V listě Galatským píše: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Spolu s Kristem jsem ukřižován.“ Pavel často uvažoval o Ježíšově smrti, a spojoval s ní i vlastní neúspěchy, nemoci a zklamání, a přitom ho posilovala slova, která zaslechl ve svém nitru, že mu dostačí Boží milost, protože síla se zdokonaluje ve slabosti. Neboť když je slabý, právě tehdy je silný posláním, které přijal a které ze vší síly vykonává. Je si vědom, že je nejmenším z apoštolů, ale dobře ví i to, že je Boží milostí tím, čím je, a že se namáhal více než jiní.

Jeho úspěchy jsou velké, ale velký je i odpor, se kterým se jeho působení setkává. Křesťanská víra je přitažlivá, ale ne proto, že by se nevyskytovala konkurence v podobě různých kultů, v té době velmi rozšířených, ale proto, že Pavel hlásal věci, které se hluboce dotýkaly srdce jeho posluchačů. Bez obřízky, bez rozdílů mezi muži a ženami se mohl pouhým křtem kdokoli stát plnoprávným členem církve. Stačila víra v jednoho Boha, který v osobě Ježíše Krista ukázal, jak je nesmírně blízko každému, kdo v něho uvěří. Není třeba nic přidávat k Desateru přikázání, ale naplnit je láskou, která vidí v každém člověku bližního.

Pavel je židovský intelektuál a římský občan, je znalec Písma a manažer, ale především je horlivým vyznavačem Krista a charismatickým mučedníkem. Prvním člověkem, kterého v Evropě přijímá do církve, je obchodnice Lydie. První čin, kterým zahajuje své působení, je vysvobození jedné služky od zlého ducha. V první veřejné řeči brojí proti korupci a ve  Filipech hájí svobodu projevu. Záběr jeho působení je velmi široký a jeho osobní nasazení příkladné i pro dnešní křesťanství. Je natolik univerzální, že má co říci prakticky každému z nás.